Úvaha nad institutem omezení svéprávnosti

K napsání tohoto textu mě inspiroval článek o omezení svéprávnosti, ke kterému soudy přistupují více než k demokratičtějším opatřením i má vlastní zkušenost. Setkal jsem se např. s tím, že mi byla řečena věta: „Omezení svéprávnosti vás autisty jako komunitu chrání před sociálně zdatnými podvodníky, ty jako autista takovýmto věcem nerozumíš.“

I když ne všichni lidé v České republice mají takto jednostranný pohled na situaci, je omezení svéprávnosti některými jedinci idealizováno, tedy považováno jako nejlepší ochrana pro většinou osob s autismem. Tito lidé si neuvědomují „Orwellovskou povahu“ omezení svéprávnosti – kdybych byl omezen ve svéprávnosti, nemohl bych žít život v souladu se svými hodnotami. V horším případě bych mohl být i vykořisťovaný – opatrovník by řídil můj finanční život na „způsob Protektorátu Čechy a Morava“. (Tato metafora je inspirována faktem, že český národ se musel řídit omezujícími rozkazy z Protektorátu.)

Samozřejmě nezapírám existenci sociálně zdatných podvodníků, jsem na ně proto připraven. Například jako znamení, abych člověku při telefonování nevěřil a byl obezřetný, vnímám to, že na mě osoba vyhrkne, že je rozhovor nahráván. Jako důležitou ale vnímám i možnost mít se s někým ohledně finančních rozhodnutí v klidu poradit.

Stejně tak nepopírám existenci „dětí úplňku“, u kterých může být omezení svéprávnosti přínosné pro ně i pro okolí. Nevnímám však nutnost omezovat svéprávnost lidem s autismem v tak vysokém počtu.

Další dostupnou možností je i opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. To je využíváno v případech, kdy se osoby svým jednáním právně nepoškozují. Využívá se tedy zejména u plnoletých jedinců s těžší poruchou intelektu, kteří např. neumějí verbálně komunikovat, číst a psát.

Za záludný aspekt, kvůli kterému je v ČR stále možné omezování svéprávnosti v tak hojném počtu, považuji, že někteří opatrovanci, pokud se s nimi na toto téma bavíte, používají věty jako: „Matka/otec ale říká/říkají, že…“ nebo: „To za mě vždy dělá…“ Z těchto frází pro mě vyplývá jediné – tito opatrovanci za sebe neumí zodpovídat a neuvědomují si, že jejich opatrovník tu pro ně nemusí být napořád.

Další věc, o které se příliš nemluví, je, že omezení svéprávnosti může některé osoby pasivizovat. Raději pak volí strategii nicnedělání, protože pro ně nemá cenu chodit do práce, když pak s financemi nemůžou nakládat. Konečným důsledkem může být rezignace na vše.  

Mám zkušenost, že mi bylo omezení svéprávnosti prezentováno jako forma důvěry, že se jedná o mou ochranu zákonem. To je sice možné, ale existují i další alternativy, které se ale využívají mnohem méně často a mně nebyly nabídnuty.

Co by tedy za mě bylo řešením? Je třeba, aby se šířilo povědomí o existenci smlouvy o nápomoci, zastoupení členem domácnosti anebo o opatrovnictví bez omezení svéprávnosti.

Opatrovníkům bych vzkázal toto: Chápu, že vaše zletilé dítě nemá třeba plné zkušenosti v právním jednání, sám jsem je neměl. Předpokládám však, že vaše dítě o tom ví a chce je získat. Proto chci za sebe apelovat, abyste se místo omezení svéprávnosti, pokud to situace dovoluje, raději chopili role mentorů a rádců. Nebojte se využít smlouvy o nápomoci či jiných způsobů ochrany.“

A nakonec můj vzkaz pro opatrovance: „Chápu, že je pohodlné vše řešit skrze opatrovníka, chápu, že neumíš hospodařit s penězi. Uvědom si ale, že tvůj opatrovník, i přes tvou důvěru v něj, tu nebude napořád. Pokud se na to už cítíš připravený, neboj se s opatrovníkem bavit o navrácení svéprávnosti. Vhodným způsobem může být právě uzavření smlouvy o nápomoci, kdy se ze soukromého opatrovníka, může stát tvůj podpůrce.“

Pokud už daná osoba nemá sílu být opatrovníkem, může se stát členem opatrovnické rady. Jedná se o alternativu, která umožňuje kontrolovat veřejného opatrovníka (obec/městskou část). Aby mohla být rada ustanovena, musí v ní být minimálně tři lidé. Rodič pak už nemá primární zodpovědnost za opatrovance, ale klíčová rozhodnutí veřejného opatrovníka může zastavit.  

     👉 Tento text je úvahou, která má za cíl upozornit na to, že omezení svéprávnosti je v ČR stále nejvyužívanější možností (a v některých krajích vyloženě nadužívanou). Téma svéprávnosti je však komplexnější a cílem článku není tvrdit, že omezení svéprávnosti je vždy špatnou možností a že alternativy budou pro všechny nejvhodnějším řešením. Měli bychom ale o jejich existenci alespoň vědět.

Tato problematika si jistě zaslouží více prostoru, proto připravujeme dvoudílný rozhovor se sociální pracovnicí a odbornicí na tuto problematiku – Ditou Vojířovou z organizace TUDYTAM. Společně s kolegy nyní rozjíždějí pilotní projekt na podporu profesionálních podpůrců z řad veřejnosti (nyní v Česku máme, až na jednu výjimku, pouze podpůrce soukromé – nejčastěji z řad rodinných příslušníků.)

     👉 Dalším textem, který pro vás připravujeme, je článek složený z rozhovorů s osobami s autismem, které mají přímou zkušenost s omezením svéprávnosti.

Nautis bannerNautis banner

Návazné články

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.